Bulharské bílé zlato

0



Před pár dny jsme se vrátili z Bulharska, kde jsme se vydali hledat panenské freeridové lajny, poznat východoevropskou kulturu, hory, lidi a hlavně natočit dokumentární film zaměřený především na bulharské ježdění. A protože se právě pracuje na střihu a dokument bude dříve či později připraven je tento článek spíše stručnější.




Proč jsme se vlastně vydali jezdit a natáčet právě do Bulharska? Odpověď je jednoduchá! Chtěli jsme poznat něco nového, nevšedního a ukázat ostatním, že není úplnou nutností jet za ježděním například do Rakouska, Itálie, Francie a dalších většině známých střediscích v těchto zemích. Takže jsme si půjčili Ford transit a vydali se na téměř 1500 km dlouhou výpravu do freeridery vyhledávané oblasti Rila v bulharských horách s mírnou nervozitou co nás vlastně čeká. Směr byl jasný Brno – Bratislava – Budapešť – Nový sad – Bělehrad – Niš – Sofie a konečně Rila. Cesta je pohodová a stále po dálnici až do Niše, za kterým nastane zlom a poznávání Srbské né úplně nejnovější komunikace, podél které se táhne výstavba nové dálnice, s plánovaným datem dokončení v příštím tisíciletí...Ale na druhou stranu je to příjemné osvěžení po pár set kilometrech strávených na dálnici. Jeli jsme přes noc a ráno jsme se zastavili v Sofii, hlavním městě Bulharska, které v nás zanechalo nezapomenutelné pocity překvapení, zděšení a následnou pýchu na naše hlavní město v srdci Evropy.

Hlavní město Bulharska - Sofie

Sofie - detail

Po odjezdu ze Sofie jsme se propletli serpentinami mezi bagry, popadanými stromy, strženými kopci a bulharskou silniční pracovní silou, až na cílové místo naší navigace, která byla v závěrečných kilometrech bezradná a to až do spodní stanice pět let staré dvojsedačky Doppelmayer, která končila kousek pod “hotelem“ v oblasti Rilských jezer. Naší radost z příjezdu zcela určitě zabila rychlost dvojsedačky a někteří odvážlivci buď v teplákách nebo bez rukavic a čepic málem při rychlosti 4km/h, sněžení a větru málem příjezd do horní stanice nepřežili....

Hotel Rilski Ezera - naše základna

Po příjezdu rozkoukačka, malá oslava úspěšného dojezdu a do peřin. Mimochodem v hotelu je možnost se ubytovat v pokoji pro dva, tři, čtyři a dokonce je možné zde zarezervovat pokoj pro 16 lidí, ale to už bez sprchy a záchodu.

Jeden z těch větších pokojů

Druhý den hurá do plné polní. Lyžaři přilepit pásy, snowboardisti nasadit sněžnice a nic nám nebránilo v tom vydat se na průzkum krásných bulharských kopců. První den se žádné ježdění díky počasí nekonalo, takže jsme vyzkoušeli pípaky, někteří se nechali zahrabat sněhem a ostatní utrpěli první únavu vybavení a co bylo hlavní našli jsme spousty lajn čekajících jen na nás...

První seznámení s Bulharskými kopci

Cvičný záhrab - každy by si měl zkusit, jaké to je pod menší vrstvou sněhu (horror)

Další dva dny jsme okusili nádherné žleby hned vedle hotelu, měli jsme štestí, protože sníh nám přál a nikdo jiný kromě nás v ten den žleby nejezdil. Konečně první ochutnávka místních kuloáru a věřte, že to stálo za to a jako bonus naše vzrušení podporovaly neustále padající laviny, stržené místními horskými záchranáři, kteří připravovali kuloáry na sobotní závody Bulharské Freeride Tour (historicky první freeride tour v Bulharsku). A taky jsme zažili opět nepřejícné počasí, které nám dovolilo sjet jen jednu, ale za to poctivou lajnu s malou obavou ohrožení lavinou. Naše obava však nebyla naplněna a sjezd byl až na špatnou viditelnost úspěšný.

Prudké kuloáry vedle hotelu

Kuloáry podruhé

Víkend se nesl v duchu závodu, už v pátek přijížděli na hotel první závodníci z důvodu registrace. A v sobotu šlo do tuhého. Doposud nepříliš ježděné strmé a skalnaté žleby vedle hotelu se zasypaly davem soutěži-chtivých lyžařů a snowboardistů, kteří předvedli na bulharské poměry solidní výkony. Bylo možné vidět větší dropy, trojky, přísné tlamy a občas i nezkušenost některých snowboardových pluhařů a lyžařů milujících pizzu...Mimochodem závodů jsme se taky zúčastnili a myslím, že jsme řádně zareprezentovali sedmým a pátým místem. Po freeridu musel na řadu přijít freestyle a pod hvězdnou oblohou se začalo skákat na menším kickeru, který nebyl přísný, ale zato bavil a nás snowboardisty museli nahoře roztlačovat dva rakiji posilnění bulharští pomocníci. No, a závody bylo na závěr dne pořádně oslavit nekonečnou párty. A jak mi řekl jeden pracovník hotelu POGO NEVER ENDS...

Instrukce před závody

Hanka v akci

Vyhlášení výsledků

Kicker pod hvězdama, aneb freestyle část dne

Vítěz prvního freeride závodu ve freestyle kontestu

Když nemáš rychlost, tak to prostě neodjedeš (Bulhar v akci)

Poslední dva dny pobytu jsme si vychutnávali ježděním naplno, našli jsme krásné neposkvrněné lajny a prášilo se co nohy stačili. Pobyt jsme zakončili nejnáročnějším dnem celého pobytu a vyšli jsme až na vrcholek hory s názvem Kábul (2670 m.n.m.), což nám zabralo asi tři hodiny šlapání v silném větru. Odměnou za tuto pouť nám byly neuvěřitelné a prudké žleby mezi skálami. 

Panenské bulharské lajny

Jojo trošku se i skákalo

A protože k hotelu ve kterém jsme strávili úžásných 8 dní vedla jen jedna dvojsedačka, tak jediná možnost jak se levně dostat zpět k autu bylo svézt všechno vybavení a bagáž po sjezdovce.  Všichni naložení jako sherpové při výstupu na Everest, jsme se plní odhodlání vydali na sjezd. Přes noc napadlo asi 40 čísel nového sněhu, což pro nás nebylo úplně ideální a málem nám při boji k autu všem shořeli nohy...

Jeden z pokusů jak se vypořádat se závěrečným odjezdem

Celá parta úspěšně dojela k autu a vydali jsme se směr zpět rodná domovina. Myslím, že všichni milovnici hor, panenských zasněžených kopců si Bulharsko zamilují a s chutí se tam budou vracet, což máme v plánu i my, protože bulharská Rila má neuvěřitelné možnosti a ani za měsíc nebudete schopní sjet všechny lajny, které se tam nacházejí. Určitě se příště pustíme do lajny, kterou místní jezdci pojmenovali výstižně STEVIE WONDER, protože vždy když se k této lajně dostanete tak padne mlha, noo a jako bonus je docela složité ji trefit a taky sjet...

Lajna STEVIE WONDER a její červnový sjezd

Celý náš trip jsme díky kameramanovi Kamilovi natáčeli a po shlédnutí záběrů, se máte opravdu na co těšit. Doufáme, že se dokument Bulharské bílé zlato o ježdění v Bulharské Rile dá brzo do kupy a spatří světlo světa!! 

Kameraman Kamil v akci

A nakonec něco ze zákulisí natáčení (rozhovor se správcem hotelu Martinem)

Buďte Prashani!

Další články